Jen těžko by člověk v naší zemi hledal místo, kde se nekrade. Takovým je snad jedině to, kde vůbec nic není a tudíž se tam ani nic čmajznout nedá; jenže kde takové místo najít? A hlavně proč někdy na takové místo zamířit, když tam nic není?

Všude si člověk musí dávat pozor, aby o něco nepřišel. Z mého města bych zmínil jenom tak namátkou:

– V čekárně kadeřnictví visí varování, že se za zde odložené věci neručí a lidé si mají brát své věci dovnitř s sebou. A sama tato cedulka je dokladem české zlodějny, protože na ní „někdo ukradl“ jedno „s“ a místo „s sebou“ je tam jenom „sebou“.

– V ordinaci u doktora visí obdobná cedulka, lišící se pouze tím, že je bez oné pravopisné chyby.

– Na nádraží jsou lidé v různých časových intervalech nabádáni rozhlasem, aby nenechávali svá zavazadla bez dozoru.

– Policie nabádá občany v lokálním periodiku, aby (nejen, ale zejména) v předvánočním čase střežili své peněženky před kapsáři.

– Před tímtéž nás varují i letáčky vyvěšované čas od času v prostředcích městské hromadné dopravy.

To vše se děje s jediným záměrem. Abychom nepozbývali majetku nekalým způsobem. A protože jsou lidé takoví, jací jsou, věci a všude. Třeba i ve školách, které pochopitelně rovněž odrážejí naši realitu, a tudíž se krade i tam.

Aby se tam počet krádeží omezil na minimum, rozhodně není na škodu, když si taková škola pořídí uzamykatelné plechové šatní skříňky. Vyslovené trezory to sice nejsou, ale bohatě to postačí k tomu, aby si děti dovnitř uzamkly své věci a měly je tím pádem v bezpečí. Aby je ochránily před nenechavci, kteří jsou dnes všude.

A rozhodně není na škodu, pokud škola zvolí tyto skříňky v barevném provedení. Zejména pro děti z mladších ročníků. Protože pak to vypadá hezky a člověku snad ani nepřijde na mysl, že jsou tam podobné skříňky vlastně z jediného a smutného důvodu.

Že našinci prostě kradou.